Pathfinder Praha Kythorn 1387 IV

Zápisky z pamětí Ctihodného Otce Hirama Šedorukého, opata Vznešené duše Údolního letopočtu 1496, přepsáno mnichem-novicem Bilanem

Jakmile jsme prošli portálem zpět do Faerunu a uviděli nad stromy kouř ze silnice, bylo mi jasné, že problémy se nám nebudou vyhýbat ani zde.
Po několika minutách (a zjištění, že Elen patrně nikdy neuměla kupecké počty - vždyť považte, zastavit 200x u stromu, aby ho člověk mohl označit- a ještě k tomu jak!) jsme se vybrali za zdrojem kouře - už jen kvůli tomu, že být ve hvozdu zde na severu po setmění většinou neznamená nic dobré.

Jaký byl můj údiv, když jsem spatřil na silnici patrolu z Citadely Felbar a opodál početnou tlupu orků, kterak se snažili vymslet něco na vír čepelí, kladiv a okovaných štítů ježících se několik set stop od nich.
Všechno mohlo skončit velice dobrou podívanou nebýt Faelliona, který se rozhodnul pozdravit neznámé tvory a s výkřikem: ,,Mír a láska!" mávajíc nad hlavou květinovou kyticí se rozeběhl k orkům.

Následná salva šípů ho téměř provrtala, a přitáhla pozornost části orčího oddílu, který se jal zkontrolovat mrtvolu. Nic však netušili, že zatímco obezřetně postupovali, odříkaval Faellion modlitbu, aby nakonec ani ne 20 stop od něj mohl všechny srazit výbojem čisté energie!

Abych nezapomněl, poté se pustil do šacování mrtvých zelených kůží. Já se zatím přivítal z mými bratry z citadely (a ten nefoukaný blb-kapitán se mi zase vysmál před mužstvem - prej knihovník, já mu dám knihovníka, tomu ušatýmu skřetovi, až ho příště poznám - strážce tradic, ne nějaký knihovník).

Po slovní přestřelce jsem nakonec souhlasil doprovázet skupinu na cestě do Auvandellu a pak dále do Stříbroluní, abych jim pomohl najít portál a cestu zpátky do jejich světa (rozhodně lepší než strávit cestu s kapitánem do citadely).

Cestou na západ jsem potkali Ostré břity - dobrodruhy cestující do lesů kolem Sundabaru, aby pomohli Rytířům Myth Drannor v eliminaci...nó, něčeho, přiznám se, že asi po 2 minutách jsem usnul a pouze kýval hlavou. Bylo jich 6 myslím a měli i velice pohlednou trpaslici, ale únava se již hlásila, tak jsem přikročili k nejlepší části dne - žrádlu, pití a spánku.

Další den na cestě nás tesně před Auvandellem přepadla skupinka orčích lovců s vlky (díky Oghmovi, že to špičatý ucho ve skupině umí uspávat jak lidi, tak zvířata...), ale rychle jsme se s nimi vypořádali. Přítomnost orků tak blízko vesnice však nikdy nevěští nic dobrého.

V Auvandellu jsem kdysi párkrát byl, ale nepamatuji se, že by mě tato víska tolik zklamala, jako když jsem tam dovedl družinu - padesátka různých příbytků a pouze centrum města, kde se otáčeli karavany a kupci ze Stříbroluní svědčila o nějaké aktivitě. Jak nám bylo vysvětleno později, tak v poměrně krátké sezoně zde místní lovci žijící na úbočích hor lovili vysokou zvěř pro maso, které bylo ve Stříbroluní vysoce ceněno. Proto tolik ruchu.

Málem bych zapomněl na Faelliona, kterého jsem nechali těsně před Auvandellem, opět trpěl halucinacemi (asi po tom, co vyzkoušel trpasličí víno z citadely a pozvracel se), trpěl utkvělou představou, že smrt nás nemine. Mysleli jsme si, že si popovídá se stromy a kytkami, se kterými si rozumí a bude mu dobře.
A ten zatracený bastard našel krásný zlatý prsten! Od nynějška si budu povídat se stromy i já, kdo ví, třeba mi dají aspoň hrudku stříbra nebo zlata...A jestli ne, tak si s nima zatopím.

Zakotvili jsme nejdřív v hostinci U bouřliváka, kde jsem to znal již z občasných cest. Avšak po menší rozepři jsme museli zmizet ke Spícímu elfovi, kde nás čekalo překvapení po té, co Merelorn přiznal, že Valen (hostinský u Bouřliváka) mu slíbil peníze za rozbití sudů a znehodnocení zásob druhé hospody. Jakožto správní hrdinové (motivováni zlatem a cetkami) jsme souhlasili, že této neslýchanosti zabráníme (plus výhled, že budu sám v místnosti plné piva, vína, kořalky a masa, mi přišel velmi zajímavý).

Jak bylo ujednáno, tak bylo učiněno. S rouškem tmy jsem se rozložili v pivnici (já byl v sudu!) a čekali...
Dlouho se nic nedělo a málem bychom usnuli, nebýt najednou otevírajícíh se dveří... ale nikdo v nich! Měl jsem takový ten stíněný pocit, jako když mě pozoruje medvěd týden před začátkem zimního spánku. Pak se najednou zničehonic vynořila postava podsaditého malého muže vedle Merelorna a složila ho prakticky jedním úderem k zemi. Šok z toho, že ho nejspíše zabil, vystřídal úžas, když jsem se pozorně zadíval - krysí hlava a chlupy - krysodlak! Bránil se statečně, ale čepel Felbaru dostálo své pověsti a konečně byla zrůda mrtvá. K úlevě družinky však Merelorn přežil, i když nechybělo málo.....

Hostinská, po konrontaci s mrtvolou, nás nasměrovala do ruin strážní věže za vesnicí na západ, ještě z časů slavného království Gauntlgrym, jsem se rozhodli na nic nečekat a rovnou jít prozkoumat ruiny (kde se údajně skrývá komplic krysodlaka). Mě však mhohem více vzrušoval fakt, že budu moct studovat a procházet se chodbami věže mých prapředků.

Po nalezení padacích dveří do nitra věže a pár potyčkách s přerostlou zvířenou podzemí si však nejsem jist, jestli chceme, aby to co najdeme, nechtělo náhodou najít nás. Protože to určitě neskončí dobře.